Počátky strahovské řeholní komunity lze sice bezpečně datovat do roku 1140, ale kamenná výstavba areálu je spojena až s příchodem premonstrátů z porýnského Steinfeldu v letech 1142 a 1143. Donátorem celého projektu byl kníže Vladislav II. a jeho žena Gertruda. Po požáru roku 1258 a poté ve 14. století byl klášter upravován v gotickém slohu. K výrazné přestavbě došlo v letech 1601–1625. V této době došlo také k výstavbě kostela sv. Rocha, k vnitřním úpravám konventu a současně i ke stržení románských kleneb a jejich nahrazení novými. V roce 1671 byla provedena stavba knihovního sálu (J. D. Orsi). K posledním výraznějším úpravám areálu došlo v 18. století – vznikla budova knihovny s tzv. filozofickým sálem, která je dílem opata Václava Mayera, či konečně stavba průčelí, jež je dílem I. Palliardiho.

Obvodové zdivo schodiště V tab. 14 je vidět dva kvádříky vnitřního líce zdiva schodiště. Čtvercový na obr. 2 má velikost přibližně 20 × 20 cm. Je opracován typickým pražským způsobem, hrubě špicován i hraněn špičatým topůrkovým nástrojem. Stezka není bohužel viditelná. Finální přerovnání povrchu je tvořeno sekerou s rovným ostřím v rastru úhlopříčně středovém, velikost ostří byla 4 cm. Na obr. 1 mapujeme opracování dalšího opukového kvádříku o velikosti 30 × 13 cm. Tento kvádřík je opět hrubě modelován špičatým topůrkovým nástrojem. Finální přerovnání povrchu je velmi zajímavé. S opracováním bylo zprvu započato z levého horního rohu sekerou s rovným ostřím v úhlopříčném rastru, nicméně od pokračování v tomto rastru bylo upuštěno a následovala výrazná stezka na dolním okraji kvádru. Poté byl líc přesekán razantními údery v mírném úhlu. Stopy jsou rovnány šikmo v řadě vedle sebe. Zajímavé je ostří užité sekery, které vykazuje stopy po plochých zubech. V pražském prostředí jde o první užití tohoto typu nástroje. Takové opracování se opakovalo i na jiném kvádru, nešlo ovšem o převažující typ opracování.

Obvodové zdivo prvního patra Zde sledujeme opracování dvou kvádrů o velikosti cca 35 × 15 cm (tab. 15). Hrubé opracování včetně hranění bylo provedeno špičatým topůrkovým nástrojem, poté byl zřejmě pouze na delších stranách vysekán lem nebo stezka špičkou sekery (obr. 1). Finální přerovnání povrchu bylo provedeno sekerou s rovným ostřím, kde šířka ostří byla cca 4,5 cm. Zajímavějším se jeví kvádr na obr. 2, který je kompletně zpracován topůrkovým nástrojem s příčným ostřím, tedy teslicí, někdy také nazývanou polka. Stopy tohoto nástroje vytváří mělké miskovité záseky, které jsou řazeny těsně za sebou.

Zdivo cellaria Nika je armována poměrně velkými opukovými kvádry o rozměrech cca 50 × 20 cm (tab. 16). Tento typ kvádrů je hrubě modelován dvojšpicem. Způsob hranění není úplně čitelný, nicméně sledovaný kvádr je lemován kolem dokola viditelnou stezkou širokou cca 3 cm, což odpovídá šířce ostří rovného dláta. Oproti zvyklostem byla stezka zachována i po finálním začištění lícové plochy. Ta byla sekána velmi precizně a profesionálně záseky sekerou v rovnoběžných řadách vedle sebe. V levé části je sekáno v úhlu 45°.

Překlad okenní niky Ještě zajímavější je zpracování ložných ploch překladu prezentovaného v tab. 17, kde výhradním zpracovatelským nástrojem byla teslice, tzv. polka. Stopy jsou kladeny v řadě pod sebou, v šikmém rastru typickém pro tento nástroj. Líc je zpracován podobně jako v předchozím případě (tab. 16), se zachovanou stezkou.

Sloup Dokumentovaný sloup, který původně nesl románskou klenbu, se nachází v cellariu (tab. 18). Dřík sloupu byl zpracován poměrně standardním způsobem, a to údery na kolmo v řadě za sebou sekerou s rovným ostřím. Šířka ostří byla kolem 5 cm. Atypickým způsobem byla opracována vlastní hlavice. Hrubé modelování bylo provedeno zřejmě dvojšpicem, někde jsou trojhranné záseky po tomto nástroji viditelné. Zajímavějším způsobem bylo pojato finální opracování lícových ploch hlavice. Tvar hlavice byl lemován stezkou, která byla vysekána dlátem s rovným ostřím. Plochy mezi stezkou byly ale sekány ručním špičákem, šikmo v řadě vedle sebe. Tento způsob vyvolává pocit jisté snahy o dekor pomocí důlků po nástroji. Abakus byl sekán v rastru rovnoběžných řad dlátem s rovným břitem. Nejzajímavěji zpracována je ložná plocha abaku. Celá plocha byla lemována úzkou stezkou tvořenou dlátem s rovným ostřím. Finální přerovnání ložné plochy bylo provedeno dlátem se špičatými zuby, opět nástrojem v této době pro pražské prostředí netypickým. Nástroj se zuby mohl být zvolen kvůi efektu zdrsnění plochy pro lepší přilnavost malty.

Všechny studované opukové kvádříky lze charakterizovat jako zdravé horniny. V případě sloupu se jedná o pískovec, který lze charakterizovat jako mírně navětralou horninu. Uvedené horniny odpovídají na základě vizuálního posouzení tř. R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).