Pravděpodobně v roce 1231 založil král Václav I. na břehu řeky Vltavy klášter klarisek, jehož abatyší se stala králova sestra Anežka. První etapa prestižní stavby byla hotova v roce 1234. Nejspíše ve stejné době byl v bezprostředním jižním sousedství založen špitál sv. Františka, v jehož stavbách se později usadila komunita řádu minoritů. Helena Soukupová předpokládá, že stavební huť Anežčina kláštera přišla do Prahy pravděpodobně ze Saska. Inspirace se naskýtala například v ženském klášteře Bebenhausen nebo klášteře v Dippoldiswalde. Pokud jde o paralely v českém prostředí, mohlo jít o cisterciácké kláštery v Oseku, Vyšším Brodě nebo jiné sakrální stavby na území především Jižních Čech a Horního Rakouska. Ze stavebního hlediska je pro první etapu výstavby areálu příznačné spojení románského a gotického slohu.

Kostel sv. Františka, po roce 1234

Kostel byl od počátku hlavním sakrálním prostorem kláštera. Spodní partie dvoulodního kostela sv. Františka byly ještě stavěny z románských kvádříků, v průběhu stavby byly nahrazeny gotickými pálenými cihlami.

Obvodové zdivo Obvodové zdivo západní stěny hlavní lodi kostela je tvořeno převážně z opukových kvádrů ne zcela pravidelných tvarů. Důraz je kladen především na lícové plochy. Zkoumaný kvádr o velikosti 40 × 18 cm (tab. 18, obr. 1) byl nejprve hrubě modelován dvojšpicem. V některých místech i na ložných plochách, či přinejmenším na rozhraní ploch ložných a lícové. Rovinná přesnost zde ale nehraje viditelnou roli. Lícová plocha byla nejprve předdefinována obvodovou stezkou, kterou kameník kolem dokola vysekal sekerou s rovným břitem. Pohledová lícová plocha byla vytvořena v úhlopříčně středovém rastru sekerou s mírně oblým ostřím. Šířka ostří byla kolem 4 cm. Některé partie byly ještě převrstveny záseky na kolmo v rovnoběžných řadách (levá spodní část povrchu).

Nároží arkády Zkoumaný kvádr nároží arkády jižní zdi boční lodi o velikosti 15 × 15 cm (tab. 18, obr. 2) je vytesán z pískovce. Jeho prvotní úprava byla provedena špičatým topůrkovým nástrojem, zřejmě dvojšpicem. Následná stezka pro definování budoucího povrchu není znatelná, protože byla finálním začištěním zcela přerovnána. Kameník využil ručního dláta s plochými zuby. K přerovnání povrchu byl využit diagonální rastr. Po tomto přerovnání použil kameník dláto jako hoblík a plochu ještě hobloval dlouhými tahy dlátem ve vějířovitém rastru. Ostří tohoto dláta bylo široké kolem 4 cm, počet zubů se pohyboval okolo 8, šířka jednoho zubu kolem 2 mm. Mezery mezi zuby byly široké 1,5‒2 mm.

Opukové a pískovcové kvádry lze charakterizovat jako zdravé horniny odpovídající na základě vizuálního posouzení třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).

Refektář, po roce 1234

Významným centrem konventu byly prostory dvoudílného plochostropého sálu ve východním křídle kláštera, který zřejmě sloužil jako refektář.

Středový sloup Středový sloup refektáře (tab. 19) je kulatý, s redukovanými příporami a kolínkovitě zahnutými dříky profilovaných oblounů. Přímo navazuje na vynášecí pasy, které tvořily podpěru plochého stropu, ve stejné profilaci. Redukce přípor, polygonální konzole, profilované oblouny jsou typickými znaky cisterciácké architektury 30. let 13. století. Zkoumaná oblast povrchu se nachází na profilovaném oblounu. Profilace byla nejprve hrubě modelována dvojšpicem. Hrany byly předefinovány stezkou tvořenou dlátem s rovným břitem. Způsob hrubé modelace oblounu nedokážeme určit, protože tato fáze opracování nezanechala žádné stopy. Finální přerovnání bylo provedeno údery sekerou s jemnými plochými zuby v úhlu cca 45°, v rastru řad rovnoběžných úderů nad sebou. Ostří nástroje o 8 zubech bylo široké 4 cm. Velikost zubu se pohybovala kolem 2 mm.

Sloupek je zhotoven z opuky, kterou lze charakterizovat jako mírně navětralou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení třídě R4 (dle ČSN P 73 1005).

Kaple Panny Marie, po roce 1245

K vystavěnému presbytáři kostela sv. Františka byl na severní straně připojen prostor zaklenutý třemi poli křížové klenby, který lze pravděpodobně ztotožnit s kaplí Panny Marie. Oba následující kamenné prvky jsou z opuky, kterou lze charakterizovat jako zdravou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).

Obvodové zdivo Kvádr obvodového zdiva kaple Panny Marie o velikosti 23 × 13 cm (tab. 20) byl v první fázi hrubě modelován špičatým topůrkovým nástrojem. Finální začištění bylo provedeno sekerovitým nástrojem s mírně oblým ostřím o velikosti kolem 5 cm. Zajímavé je provedení rastru kladení stop – kameník užil tzv. „V“ stylu, kde opracování probíhá šikmo ze dvou protilehlých rohů a střed je dosekán zvlášť, takže vznikne jakési písmeno V. Tento způsob práce koresponduje s archaičtějším pojetím zpracování lícové plochy. Můžeme jej považovat za starší dekorativní typ užívaný především v románské architektuře. Takto opracované kvádry byly typické pro stavbu kláštera Maria Laach v Porýní-Falci, kostela sv. Gotharda v Hildesheimu v Dolním Sasku či kostela sv. Petra a Pavla v Hirsau v Bádensku-Württembersku.

Fragment s listovím Pro náš účel jsme vybrali fragment s výraznou profilací a zdobením palmetovými květy (tab. 21). Jednalo se zřejmě o prvek římsového typu. Nicméně pro nás je zajímavá ložná plocha tohoto fragmentu, a sice svým velmi precizním zpracováním. Hrubá fáze opracování je nečitelná, což odpovídá kvalitě finálního začistění lícové plochy. Ta je velmi pečlivě sekána dlátem s rovným břitem v diagonálních řadách. Ostří dláta bylo poměrně úzké, cca 2 cm. Na svou dobu se jednalo o velmi moderní způsob opracování. S takovýmto rastrem opracování s využitím ručního dláta se setkáváme spíše v pozdním středověku, například v katedrále v Ulmu, kde se aplikovalo třeba při stavbě věže v 15. století.

Oba výše uvedené kamenné prvky jsou zhotoveny z opuky, kterou lze charakterizovat jako zdravou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).

Anežčina oratoř, náhrobek, kolem roku 1250 Současně se stavbou kaple Panny Marie byly stavěny i prostory, které se k ní přimykají na severu, patrová hranolová budova se schodištěm v síle zdi. Nejspíše šlo o Anežčino soukromé obydlí v rámci kláštera.

Náhrobek Náhrobek s rytým křížem byl druhotně použit jako obklad severní stěny hrobky neznámé osoby. Hrobka byla objevena během archeologického výzkumu v roce 1941. Obdélný tvar náhrobku o velikosti 82 × 30 cm (tab. 22) byl velmi pečlivě zpracován. Prvotní hrubé opracování bylo provedeno dvojšpicem v diagonálním rastru, velmi jemně a ohleduplně, což se projevuje téměř neznatelnými zbytky stop ve finálním povrchu objektu. I když lze předpokládat, že k definici hran byla vytvořena stezka kolem dokola desky, důkazy bohužel chybí. V rámci finálního přerovnání lícové plochy byla stezka zcela přesekána. Relikty dokazující původní modelaci hran se objevují především na kratší straně desky. Je pravděpodobné, že k modelaci hran bylo využito jednak dláta s rovným ostřím, jednak špičatého topůrkového nástroje. Na některých místech na hraně středových partií desky jsou stopy po razantních úderech dvojšpicem. Je otázkou, zda odpovídají původnímu zpracování, či jsou následkem druhotného zásahu. Tyto razantní záseky neodpovídají celkové pečlivé práci znatelné na zkoumané desce. Finální povrch je přerovnán dlátem s velmi jemnými plochými zuby o velikosti ostří cca 5 cm. Kameník pracoval v diagonálním rastru, v rovnoběžných řadách. Nástroj měl cca 20 jemných zubů, kdy čtyři z nich se vešly do 1 cm, tzn. velikost jednoho zubu se pohybovala kolem 2 mm. O užití dláta svědčí jemné rýhy ve stopách po zubech nástroje. Ty jsou následkem vibrace ostří dláta na povrchu kamene po úderu palicí do hlavy dláta. Kříž umístěný na lícové ploše desky byl vysekán dlátem s rovným ostřím.

Náhrobek je zhotoven z opuky, kterou lze charakterizovat jako zdravou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).

Kostel sv. Salvátora, kolem roku 1261

Výstavba královského mauzolea založeného Přemyslem I. nejspíše v roce 1261 byla vyvrcholením rozvoje areálu kláštera. Stavba o dvou klenebních polích a pětibokém závěru slohově navazuje na palácové kaple francouzského krále Ludvíka IX. Přesné umístění následujících kamenných prvků v rámci kostela sv. Salvátora není zřejmé, oba jsou však z opuky, kterou charakterizovat jako zdravou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).

Fragment okenního sloupku Zkoumaná ložná plocha o velikosti 15 × 25 cm (tab. 23) byla velmi pečlivě finálně přerovnána dlátem s plochými zuby v diagonálním rastru. Stopy nejsou kladeny rovnoběžně vedle sebe, ale nepravidelně. Velikost ostří dláta byla kolem 5 cm, počet zubů 7, velikost jednoho zubu se pohybovala okolo 0,5 cm. Stopy po hrubé fázi opracování či obvodové stezce se nedochovaly.

Trojitá hlavice s listy černobýlu Hlavice o velikosti 70 × 70 × 40 cm (tab. 23) byla zkoumána v partiích, které bývaly součástí obvodového zdiva. Tyto partie o velikosti 15 × 40 cm byly velmi precizně opracovány. Prvotní fáze hrubého opracování není příliš čitelná, nicméně se zachovala velmi precizně vysekaná obvodová stezka. Ta byla vytvořena dlátem s rovným ostřím, v šikmém sledu, jeden zásek vedle druhého. Ostří tohoto dláta mohlo dosahovat šířky 2 cm. Poté byl přebytečný materiál sesekán dlátem s plochými zuby o velikosti ostří 5 cm. Toto dláto mělo celkem 7 zubů. Záseky byly vedeny rovnoběžně s hranou hlavice. Plocha, která zasahovala i pod sochařsky profilované listoví, byla dosekána jemnějším dlátem s rovným ostřím, patrně stejným, jakým byla sekána obvodová stezka.

Oba výše uvedené kamenné prvky jsou zhotovené z opuky. V případě fragmentu okenního sloupku se jedná o mírně navětralou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005), v případě hlavice s listy o horninu zdravou, odpovídající na základě vizuálního posouzení třídě R3 (dle ČSN P 73 1005).