Katedrální chrám začala stavět huť Matyáše z Arrasu roku 1344. Po smrti Matyáše z Arrasu (roku 1352) pokračovala stavba podle jeho plánů až do roku 1356, kdy na jeho místo nastoupil Petr Parléř. Z první fáze stavby evidujeme následující dva vzorky.

Fáze Matyáše z Arrasu, 1344–1356

Ostění jižního portálu předsíňky
Velmi zajímavým je zkoumaný pískovcový zdicí kvádr o velikosti 18 × 9 cm (tab. 3). Tento poměrně malý prvek je ale charakteristický pro okruh Matyáše z Arrasu. Téměř neznatelné stopy pro předešlé prvotní hrubé práci a obvodová stezka, která se dochovala pouze fragmentárně. Ta byla vytvořena dlátem s rovným ostřím o velikosti ostří cca 2 cm. Sekána nebyla tradičně šikmo směrem dovnitř plochy, ale s ohledem na ochranu nároží byly okraje sekány šikmo a střed kolmo k hraně kvádru. Značná část stezek byla při konečném začistění přesekána. Finálně postupoval kameník od zachované stezky na kratší straně kvádru a sekerou s velmi jemnými zuby sekal kolmo k lícové ploše, systematicky jeden úder za druhým. Protože nedokázal udržet rovnoměrný průběh úderů za sebou, záseky tvoří sinusoidu.

Opěrný pilastr na jižní stěně chóru Dalším kvádrem opracovaným kameníkem z huti Matyáše z Arrasu je pískovec ze svazkového pilastru o rozměrech 47 × 33 cm (tab. 4). Opracování je obdobné jako u předchozího bloku. Kvádr byl hrubě modelován dvojšpicem. Zbytky stop po tomto nástroji se výjimečně nacházejí na líci. Co ovšem není vůbec průkazné, je existence obvodové stezky, kterou bychom předpokládali. Identifikovatelné je pouze finální přerovnání lícové plochy, jež je provedeno sekerou s plochými zuby o velikosti ostří cca 6,3 cm. Zuby jsou velmi jemné, je jich celkem 13, o velikosti zubů 2,5–3 mm. Sekáno bylo v mírném náklonu, téměř na kolmo, v rovnoběžných, ale ne zcela pravidelných řadách. Kameník zde opět vede řady záseků v tzv. sinusoidě. Zajímavý je způsob práce kameníka při sekání líce. Nejprve tvořil rovnoběžné záseky v jediné řadě při horní hraně kvádru. Při tvorbě následující řady sekal opět rovnoběžně, ovšem s částečným, cca třetinovým překryvem již vysekané horní řady. Takto si počínal i v ostatních řadách, až po spodní hranu kvádru. Je to zajímavá metoda, která je v českém prostředí tak trochu novinkou.

První pískovcový kvádr (tab. 3) lze charakterizovat jako zdravou až mírně navětralou horninu, druhý pískovcový kvádr (tab. 4) jako horninu zdravou. Oba odpovídají na základě vizuálního posouzení třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).

Fáze Petra Parléře, 1356‒1399

Kameníci v huti Petra Parléře navazují na své předchůdce z hutě Matyáše z Arrasu. Dodržují rastr kladení rovnoběžných stop, údery nástrojem jsou téměř kolmé. Na první pohled ale vidíme rozdíly ve velikosti kvádrů, kdy tzv. parléřovské jsou jednoznačně větší. Ve spodních partiích jižní věže jsou také pro opracování kvádrů voleny jiné nástroje než za dob Matyáše z Arrasu. Kromě Sekery byly užity dláta s plochými zuby. Velikost a jemnost zubů je obdobná, a tedy i vizuální efekt je podobný. Je tudíž důvodný předpoklad, že při opracování lícové plochy hrála roli snaha o návaznost na předchozí koncept.

Jihovýchodní nároží věže a současně vnější zeď jihozápadního nároží jižní předsíně (tab. 5), jihozápadní nároží věže (tab. 6) Pískovcový kvádr v tab. 5 o velikosti 90 × 65 cm je zpracován obdobným způsobem jako kvádr v tab. 6 o velikosti 82 × 45 cm. Nejprve byla provedena hrubá úprava kvádru, zřejmě dvojšpicem. Poté byl vytvořen lem, stezka, která byla ovšem převrstvena finálním začištěním plochy. To bylo provedeno dlátem s velmi jemnými zuby. V případě obou kvádrů šlo o dláto s ostřím o šířce cca 6,3 cm a počtem 12 zubů. V hypsometrickém zobrazení je poměrně dobře vidět i rastr stop, tedy způsob kamenického opracování. Kameník vytvářel rovnoběžné řady záseků pod sebou, údery palicí na dláto ve velkém úhlu, téměř na kolmo.

Svorník, druhá polovina 14. století Svorník (tab. 7) původně umístěný v katedrále sv. Víta je pro nás zajímavý svým sochařským zpracováním. Průkazné stopy po opracování se vyskytují na jeho rubové straně. Nacházejí se zde místa opracovaná sekerou s plochými zuby o šířce ostří 6,3 cm a počtem 7 zubů. Jedná se o velmi jemný nástroj, kde se velikost zubu pohybuje od 0,4 do 0,7 mm. Rub lví hřívy je finálně zpracován sochařskou technikou škrábání škrabkou s plochými zuby. Opět se jedná o velmi jemný nástroj, o počtu 6 zubů.

Pískovcové kvádry v tab. 5 a tab. 6 lze charakterizovat jako mírně zvětralou horninu nesoucí stopy mechanického poškození. Lví hlava (tab. 7) je zhotovena z opuky a lze ji rovněž charakterizovat jako mírně zvětralou horninu nesoucí stopy mechanického poškození. Uvedené zkoumané kamenné prvky odpovídají na základě vizuálního posouzení třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).

Obvodové zdivo na jižním průčelí věže, 1397 V prvním patře, na stěně jižního průčelí věže, která je tvořena výrazně konkávně profilovanými bloky, je znatelný nástup velmi nezvyklé kamenické techniky. Zkoumaným prvkem je kvádr obvodového zdiva (tab. 8) o velikosti 60 × 45 cm, jehož líc je konkávně prohnutý. Hrubé modelování bloku je provedeno klasicky dvojšpicem. Základní tvar je poté tvořen úzkými stezkami a přerovnání provedeno šikmými údery nástrojem s rovným ostřím. Bohužel nelze přesně určit, o jaký nástroj se jedná. Finální plocha byla poté broušena do precizního konkávního tvaru. Na této vybroušené ploše vidíme rovnoběžné kolmé záseky, vzdálené od sebe v pravidelném rytmu cca 0,5 cm, vytvořené krátkými údery sekerou s plochými zuby. Tento řemeslný počin jednoznačně nemá nic společného s finálním kamenickým začištěním, ale designování povrchu můžeme považovat za jakousi manýru. Konečným opracováním povrchu je jeho vybroušení do hladka, rastr rovnoběžných stop je již pouze výtvarným počinem.

Zábradlí dolního triforia, 1372 Triforium je umístěno nad arkádami chóru katedrály. Tvoří horizontální vizuální spojení mezi okny a spodní částí chóru. Taktéž mělo komunikační funkci. Je zakončeno kružbovou balustrádou, jež je tvořena jednotlivými kamenicky opracovanými kusy. Je zajímavé, že se dochovala jména kameníků, kteří se podíleli na její stavbě, a to ve stavebních účtech té doby. Zaplaceno dostali (dle Marka Suchého) Gerlach, Waczlaw, Regenspurger, Cuncz, Fridell, Petrll, Henrich, Wolfell, Nicell, Petrll Paur. Postupně jsme zkoumali celou rubovou stranu balustrády, která je dokonale zabroušena. Protože je většinová část líce přebroušena, stopy po opracování se zde nacházejí sporadicky. Nicméně jsme dokázali v každém poli identifikovat alespoň jeden typ nástroje. Vše nasvědčuje užití dvou typů seker s plochými zuby – jedné o šířce ostří kolem 6 cm a druhé o kolem 8 cm (tab. 9).

Braniborský znak, jižní točité schodiště, 1373 Jižní točité schodiště je bohatě zdobeno kružbovými vimperky, do nichž byly zakomponovány znaky zemí Koruny české. Díky dochovaným stavebním účtům víme, že zkoumaný braniborský znak byl dle zápisu účetního Ondřeje Koltíka dokončen a osazen v roce 1373. Zaplaceno za tuto práci dostal (dle Marka Suchého) kameník Nicolaus. Sejmut pak byl při obnově schodiště v letech 1902–1903. Znak o velikosti 54 × 43 cm je tvořen z pískovcového bloku. Stopy po opracování jsou nezřetelné, což je způsobeno jednak umístěním prvku v exteriéru, jednak finální úpravou povrchu, tedy zabroušením. Jediný doklad o mezifázovém opracování – relikt stopy po úderu nástroje (předpokládejme sekery) s plochými zuby – se nachází na jeho boční stěně. Šířku ostří nelze identifikovat, protože zásek do oblého místa neumožňoval plnohodnotný otisk celého břitu. Nicméně nějaké informace přece jenom máme: šírka zubů nástroje se pohybovala od 0,5 do 1 cm (tab. 10).

Jižní točité schodiště, dokončeno roku 1372 Vřetenové schodiště, které bylo připojeno k opěrnému pilíři na jihovýchodním nároží příčné lodi, bylo dostavěno roku 1372, jedná se tedy o stavbu z doby působení Petra Parléře. Zkoumaný pískovcový kvádr o velikosti 52 × 30 cm (tab. 11) byl zřejmě nejprve formován obvodovou stezkou, která již není viditelná. Po vytvoření obvodového lemu byla plocha srovnána dvojšpicem, stopy po tomto nástroji se zachovaly dodnes. Poté byla finálně přerovnána velmi pečlivými rovnoběžnými záseky dlátem s jemnými plochými zuby. Identifikovaný břit měl šířku kolem 5,4 cm a počet zubů 8. Jejich velikost se pohybovala od 0,4 do 0,5 cm.

Zkoumané pískovcové prvky lze charakterizovat jako zdravou až mírně navětralou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení rovněž třídě R3/R4 (dle ČSN P 73 1005).