Nejstarším pražským kamenným přemostěním řeky Vltavy, spojujícím rozrůstající se sídelní aglomerace, byl tzv. Juditin most, postavený dle záznamů kronikáře Vincencia v letech 1158‒1172. Donátorem byl Vladislav II. Stavba měřila 514 m, její šířka se pohybovala v rozmezí 6,1‒7,5 m, mostovka byla ve výšce přibližně 7 m. Most byl opatřen z obou stran mosteckými věžemi. Mostecká věž ze strany Starého Města byla postavena v rámci opevňovacích aktivit Václava I. v polovině 13. století. O vstupním systému u malostranské paty je vedena diskuse. Obecně se předpokládá, že nižší malostranská věž je součástí původního vstupního systému. Je otázkou, zdali byla tato věž separátní částí mostecké brány, či součástí staršího fortifikačního systému johanitské komendy na Malé Straně. Podle písemných záznamů byl most protržen v roce 1272 a v roce 1342 došlo k jeho definitivnímu zboření. Podle kronikáře F. Pražského z něj zbyla pouze třetina původní stavby, podle dalšího záznamu kronikáře Beneše Krabice z Veitmile zbyla z původního rozsahu stavby pouze čtvrtina. Definitivní zboření mostu vedlo k myšlence založení nového, pevnějšího kamenného mostu, jehož základní kámen byl položen v roce 1357.

Parapetní zeď Zkoumané části mostu jsou především kvádry parapetní zdi, které se nacházejí jednak v čp. 77/3 U Lužického semináře (tab. 32, obr. 1), jednak také pod původní věží na Starém Městě, v prostorách areálu řádu křižovníků s červenou hvězdou. V současnosti je tato partie zdiva přístupná v rámci Muzea Karlova mostu (obr. 2). Na obr. 1 jsou čitelné pouze relikty stop po finální úpravě povrchu kvádru o velikosti 40 × 20 cm. Občas se zde vyskytnou důlky po hrubém opracování dvojšpicem, ale chybí zde stopy po úpravě hran kvádru. Zajímavá ovšem zůstává finální úprava povrchu v tzv. klasovém rastru. Toto designování povrchu, které je v pražském prostření neobvyklé, je tvořeno pravidelnými údery sekery zřejmě již na původně upravený líc povrchu. Kromě klasového rastru byly na líci vysekány i vodorovné linky mezi jednotlivými „klasy“. Obr. 2 prezentuje kvádr v parapetním zdivu o velikosti cca 20 × 30 cm. Styčné plochy jsou finálně upraveny šikmými údery sekery v mírném úhlu, lícová plocha nese minimální stopy po hrubé práci (dvojšpic), na spodní straně kvádru byly zachyceny relikty stezky, která byla zřejmě vytvořena opět sekerou. Finální přerovnání bylo vytvořeno sekerou se šířkou břitu 8 cm, údery ve sklonu 45°.

Zdivo je tvořeno různými druhy pískovců (pískovce, arkózovité pískovce až arkózy), přičemž zkoumaný pískovcový kvádr (obr. 2) lze charakterizovat jako navětralou až silně zvětralou/mechanicky poškozenou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení tř. R4/R5 (dle ČSN P 73 1005).

Rampa Juditina mostu

V rámci první fáze druhé etapy projektu revitalizace Klementina roku 2011 bylo provedeno šest sond podél západního průčelí objektu. V jedné z nich, sondě č. S6 naproti vyústění Juditina mostu, byla v hloubce šesti metrů zachycena diabasová dlažba s navazujícím zdivem a konstrukcí kvádrového líce zhotoveného rovněž z diabasů. Průmětem vozovky Juditina mostu známé z prvního mostního oblouku bylo zjištěno, že by se mohlo jednat o navazující konstrukci Juditina mostu, nájezdovou rampu. Kvádr mohl být součástí konstrukce Juditina mostu nebo jiného souvisejícího objektu. Nálezový fond a stratigrafie antropogenního nadloží pod dlažbou nevylučuje vznik této konstrukce v druhé polovině 12. století až první polovině 13. století.

Kvádr líce nárožní zdi Zkoumaný kvádr o velikosti 65 × 35 × 25 cm je výjimečný jednak svým materiálovým složením (diabas), jednak zpracováním. Diabas, který se těžil v okolí Prahy, se častěji používal k výrobě dláždění cest než běžných stavebních kvádrů. Nicméně výjimka potvrzuje pravidlo a tento poměrně veliký kvádr je toho důkazem. Daleko zajímavějším je ovšem zpracování tohoto kvádru. S ohledem na složení materiálu je velmi špatně identifikovatelné jeho prvotní zpracování. Občasné stopy po úderu špičatým topůrkovým nástrojem prozrazují užití předpokládaného dvojšpice. Stopy po obvodové stezce nejsou čitelné, ale přepokládáme její existenci a tvorbu stejným nástrojem, jakým byl přerovnán lícový povrch. Nejzajímavější je však finální přerovnání líce kvádru. Kameník sekal povrchy kvádru zřejmě ve vodorovné poloze, protože rastr se jeví v šikmých úderech. Styčná plocha vykazuje rastr stop do vějíře, předpokládáme tedy zpracování této plochy v nakloněné poloze. Nástroj, který byl užit při tvorbě líce, je bezesporu sekera s plochými nebo špičatými zuby. Vrcholy zubů nelze přesně identifikovat, protože jsou silně opotřebované. Šířka břitu byla 5 cm, počet zubů 6. Ať už šlo o jakoukoli variantu nástroje, obě jsou v této době v Praze netradiční. Zatím žádná zdejší stavba z 12. století nevykazuje stopy po sekeře se špičatými zuby. Se sekerovitým nástrojem s plochými zuby se sice setkáváme na Strahově (tab. 33), ale tento nástroj byl menší a jemnější, s délkou břitu 3 cm a počtem zubů 8.

Zkoumaný diabasový kvádr lze charakterizovat jako zdravou horninu odpovídající na základě vizuálního posouzení tř. R2 (dle ČSN P 73 1005).