Nejstarší nádraží na území historické Prahy bylo postaveno v letech 1844–1845. Jeho výstavba byla spojena s proražením šesti bran v tehdy ještě stojícím novoměstském opevnění. V letech 1938–1948 probíhala přestavba podle projektu architekta Antonína Parkmanna, která výrazně pozměnila podobu jižního objektu (Baťková 1998, s. 534–535).

Sokl, okolo 1940 Sokl jižního křídla je tvořen kamennými obklady tvořenými mohutnými bloky. Zkoumaný obklad má rozměry 6095 cm. Tento mohutný blok byl nejprve zpracován strojově, pilou, tak aby zůstala lícová plocha v přírodní podobě. Líc byl poté upravován do konečné podoby údery ručním špičákem (tab . 22).

Zkoumaný kamenný prvek je zhotoven z pískovce, který lze ve vyšších partiích charakterizovat jako zdravou horninu, s patrným odlupováním při bázi kvádrů, které odpovídá hornině zvětralé. Na základě vizuálního posouzení lze zkoumaný prvek zařadit do třídy R3, resp. R4 při jeho bázi (dle ČSN P 73 1005).