V západním traktu Pražského hradu, mezi druhým a čtvrtým nádvořím, je dodnes možné spatřit odkryté relikty církevních staveb, které jejich tehdejší výkopce Ivan Borkovský v průběhu 50. let 20. století ztotožnil s kostelem Panny Marie. Stavba, o níž se hovoří v tzv. Kristiánově legendě, byla založena knížetem Bořivojem, nejspíše kolem roku 885 (nezaměňovat s níže prezentovaným zdivem kostela, které náleží k jeho mladší fázi a pochází z druhé poloviny 11. století). Z nejstaršího pražského kostela se dochovalo zdivo pouze v partii severního napojení zdiva a apsidy, kde je evidována jak jeho základová, tak nadzemní struktura.2 Základové zdivo je ze stavebního pohledu kombinací zdiva s řádkovým a šikmým kladením kamenů. Z nadzemní části se dochovala pouze nevelká partie dvou řad pravidelných kvádříků.

Starší fáze, konec 9. století

Obvodové zdivo, základová část Z hlediska opracování je u základového zdiva věnována pozornost pouze ložným plochám, kde byly občasné přečnělky odsekány topůrkovým nástrojem se špicí ve směru ložné plochy.

Obvodové zdivo, nadzemní část Zkoumaný kvádr (tab . 3) se nachází v severovýchodní části apsidy. Jedná se pravděpodobně o kvádr druhého řádku nad základovou partií. U nadzemního zdiva byly nejprve opracovány hrany ploch ložných a styčných, i když výsledný tvar je lichoběžníkový. Poté byla vytvořena lícová plocha, nejprve osekáním zřejmě větších přečnělků v horní části kvádříku. Nato byla lícová plocha nakloněna tak, aby se svislým úderem sekery tvořila úhel cca do 40° a plocha mohla být finálně dočištěna šikmými záseky sekery. Spodní část lícové plochy upravována nebyla, protože byla rovná již v době vylomení. Zajímavostí zůstává, že ačkoli nebyl kladen důraz na pravidelnost stavebního kvádříku, přerovnání všech ploch bylo důsledné.

Pokud se snažíme o rekonstrukci užitého nástroje na základě nalezených stop, vycházíme často z jejich kombinace při opracování. V našem případě šlo nejdříve o přerovnání ploch špičkou topůrkového nástroje, ve finále byla lícová plocha přerovnána dynamickými šikmými údery. Ostří je rovné, dynamika úderu svědčí také o užití topůrkového nástroje. Předpokládáme tedy jeden nástroj, a to sekeru (plošinu) s rovným ostřím a se špicí (Spitzfläche). Tento nástroj je velmi starý, objevuje se již ve starověku. Ve středověku se stal velmi oblíbeným a základním nástrojem profesionálních kameníků.3 Je tedy důležité si uvědomit, že práce s tzv. lomovým kamenem nebyla ani nahodilá, ani nešlo o práci neznalého řemeslníka.

Mladší fáze, po polovině 11. století

Dlažba Jednolodní kostel Panny Marie byl postaven po polovině 11. století. Zahrnuje kamennou dlažbu (tab . 4), která pochází z nejmladší fáze výstavby objektu.4 Kamenické zpracování dlažebních kostek je velmi precizní. Obdélný tvar je zprvu hraněný topůrkovým špicem, poté je vytvořen lem, stezka definující budoucí líc. Tento lem je sekán dlátem s rovným břitem. Finální přerovnání plochy je tvořeno sekerou s rovným břitem ve vějířovitém rastru.

Opukové kvádříky lze charakterizovat jako horniny zdravé až slabě navětralé, které odpovídají na základě vizuálního posouzení tř. R3/R4 (dle ČSN P 73 1005)